V potemnělé místnosti, kde svíčka vrhala tančící stíny na zdi, seděl starý profesor Anthonius Roderick u svého psacího stolu. Vedle něj ležela otevřená kniha, jejíž stránky byly zaprášené časem, a pero klouzalo po papíře s nesmírnou rychlostí. Měl v úmyslu sepsat poslední kapitolu svého života, své závěrečné myšlenky o lidské existenci.
Jeho prsty byly zkroucené artritidou, ale jeho mysl byla stále ostrá jako břitva. Přemýšlel o své práci, o všech těch letech strávených ve vědeckém bádání a objevování pravdy o lidském těle. Kolik tajemství odhalil? Kolik životů se dotkl svými objevy? A přesto, když se podíval do hlubin své duše, cítil prázdnotu, jakoby všechno, co vykonal, bylo marné.
Připomněl si svůj první objev – starodávnou kostru nalezenou v zapomenuté kryptě. Byla to neobyčejná kostra, dokonalý exemplář zachovaný skrz věky. Když ji poprvé spatřil, naplnil ho pocit úžasu a pokory. Ta kostra byla němým svědkem času, památník existence někoho, kdo kdysi žil, dýchal a miloval.
Profesor často přemítal o tom, kdo ten člověk byl, jaký život vedl, jaké měl radosti a bolesti. A přesto, jak plynula léta, uvědomil si, že ať ten neznámý vykonal cokoliv, ať miloval sebevíc či trpěl sebevíce, nyní zůstal jen hrstí kostí. Všechny jeho činy, jeho myšlenky a sny se rozplynuly jako kouř ve větru.
Roderick přestal psát a zamyšleně pohlédl na své vlastní ruce. Představil si své vlastní kosti, jak jednou budou ležet pohřbené v zemi, zbavené masa a života. Vše, co kdy udělal, se ztratí v temnotě zapomnění. Ale jeho kosti, stejně jako kosti toho neznámého z krypty, zůstanou. Mlčenlivé a nehybné, dokud se i ony nerozpadnou v prach.
Tento prostý fakt ho děsil i uklidňoval zároveň. Uvědomil si, že všechny jeho obavy a touhy jsou jen prchavé stíny, které nakonec pohltí zapomnění. Ale kosti... kosti zůstanou.
Zhasl svíčku, jejíž plamen právě dohasínal, a vstal od stolu. Vyšel na balkon, kde chladný noční vzduch pronikl jeho tělem. Zvedl hlavu k nebi a sledoval hvězdy, jak tiše září na obloze. V jejich světle spatřil vlastní pomíjivost a zároveň neodvratnost osudu, který čeká každého z nás.
Ať uděláme cokoliv, pomyslel si, ať jakékoliv činy vykonáme, všechno se jednou vytratí. Zůstanou jen naše kosti, neměnné svědectví o naší krátké existenci. Takové je dědictví lidstva, takový je neúprosný běh času.
V ten moment se profesor Anthonius Roderick smířil se svým osudem. Věděl, že ať už napíše cokoliv, ať už odkryje jakékoliv tajemství, jeho kosti jednou zůstanou jediným důkazem, že vůbec kdy žil. A to bylo vše, co potřeboval vědět.
