Kostra

V potemnělé místnosti, kde svíčka vrhala tančící stíny na zdi, seděl starý profesor Anthonius Roderick u svého psacího stolu. Vedle něj ležela otevřená kniha, jejíž stránky byly zaprášené časem, a pero klouzalo po papíře s nesmírnou rychlostí. Měl v úmyslu sepsat poslední kapitolu svého života, své závěrečné myšlenky o lidské existenci.

Jeho prsty byly zkroucené artritidou, ale jeho mysl byla stále ostrá jako břitva. Přemýšlel o své práci, o všech těch letech strávených ve vědeckém bádání a objevování pravdy o lidském těle. Kolik tajemství odhalil? Kolik životů se dotkl svými objevy? A přesto, když se podíval do hlubin své duše, cítil prázdnotu, jakoby všechno, co vykonal, bylo marné.

Připomněl si svůj první objev – starodávnou kostru nalezenou v zapomenuté kryptě. Byla to neobyčejná kostra, dokonalý exemplář zachovaný skrz věky. Když ji poprvé spatřil, naplnil ho pocit úžasu a pokory. Ta kostra byla němým svědkem času, památník existence někoho, kdo kdysi žil, dýchal a miloval.

Profesor často přemítal o tom, kdo ten člověk byl, jaký život vedl, jaké měl radosti a bolesti. A přesto, jak plynula léta, uvědomil si, že ať ten neznámý vykonal cokoliv, ať miloval sebevíc či trpěl sebevíce, nyní zůstal jen hrstí kostí. Všechny jeho činy, jeho myšlenky a sny se rozplynuly jako kouř ve větru.

Roderick přestal psát a zamyšleně pohlédl na své vlastní ruce. Představil si své vlastní kosti, jak jednou budou ležet pohřbené v zemi, zbavené masa a života. Vše, co kdy udělal, se ztratí v temnotě zapomnění. Ale jeho kosti, stejně jako kosti toho neznámého z krypty, zůstanou. Mlčenlivé a nehybné, dokud se i ony nerozpadnou v prach.

Tento prostý fakt ho děsil i uklidňoval zároveň. Uvědomil si, že všechny jeho obavy a touhy jsou jen prchavé stíny, které nakonec pohltí zapomnění. Ale kosti... kosti zůstanou.

Zhasl svíčku, jejíž plamen právě dohasínal, a vstal od stolu. Vyšel na balkon, kde chladný noční vzduch pronikl jeho tělem. Zvedl hlavu k nebi a sledoval hvězdy, jak tiše září na obloze. V jejich světle spatřil vlastní pomíjivost a zároveň neodvratnost osudu, který čeká každého z nás.

Ať uděláme cokoliv, pomyslel si, ať jakékoliv činy vykonáme, všechno se jednou vytratí. Zůstanou jen naše kosti, neměnné svědectví o naší krátké existenci. Takové je dědictví lidstva, takový je neúprosný běh času.

V ten moment se profesor Anthonius Roderick smířil se svým osudem. Věděl, že ať už napíše cokoliv, ať už odkryje jakékoliv tajemství, jeho kosti jednou zůstanou jediným důkazem, že vůbec kdy žil. A to bylo vše, co potřeboval vědět.

Skeleton

In a dimly lit room, where a candle cast dancing shadows on the walls, old Professor Anthonius Roderick sat at his writing desk. Beside him lay an open book, its pages dusted with time, and his pen glided across the paper with remarkable speed. He intended to write the final chapter of his life, his concluding thoughts on human existence.

His fingers were twisted with arthritis, but his mind remained sharp as a razor. He reflected on his work, on all those years spent in scientific research and discovery of the truths about the human body. How many secrets had he unveiled? How many lives had he touched with his discoveries? And yet, when he looked deep into his soul, he felt an emptiness, as if everything he had accomplished was in vain.

He recalled his first discovery—a centuries-old skeleton found in a forgotten crypt. It was an extraordinary skeleton, a perfect specimen preserved through the ages. When he first laid eyes on it, he was filled with a sense of awe and humility. That skeleton was a silent witness to time, a monument to the existence of someone who once lived, breathed, and loved.

The Professor often pondered who that person had been, what life they had led, what joys and sorrows they had experienced. And yet, as the years went by, he realised that no matter what that unknown person had achieved, no matter how much they had loved or suffered, all that remained now was a handful of bones. All their deeds, their thoughts, and dreams had dissipated like smoke in the wind.

Roderick stopped writing and gazed thoughtfully at his own hands. He imagined his own bones, how one day they would lie buried in the ground, stripped of flesh and life. Everything he had ever done would be lost in the darkness of oblivion. But his bones, like the bones of that unknown person from the crypt, would remain. Silent and still, until they too crumbled to dust.

This simple fact both terrified and comforted him. He realised that all his fears and desires were merely fleeting shadows, which would eventually be consumed by forgetfulness. But bones... bones remain.

He extinguished the candle, its flame barely flickering, and rose from the desk. He stepped out onto the balcony, where the cool night air enveloped him. He lifted his head to the sky and watched the stars quietly shining above. In their light, he saw his own transience and the inevitability of the fate that awaits us all.

No matter what we do, he thought, no matter what deeds we accomplish, everything will one day fade away. Only our bones will remain, an unchanging testament to our brief existence. Such is the legacy of humanity, such is the relentless passage of time.

In that moment, Professor Anthonius Roderick came to terms with his fate. He knew that no matter what he wrote, no matter what secrets he uncovered, his bones would one day be the only evidence that he had ever lived. And that was all he needed to know.

Model: GPT 4o,  včetně překladu do EN

Prompt pro zadání: Napiš krátkou povídku s názvem "Kostra". Hlavní pointa příběhu je, že ať člověk udělá cokoliv zůstane po něm a po jeho životě, jen kostra. Všechno ostatní, velké i malé činy se časem zapomenou, ale kosti zůstanou dokud se v prach neobrátí. 

Obrázek: BING Designer, Vygenerováno pomocí AI ∙ 22. května 2024 v 9:31 dop.